Labyrintem

Erestor z Roklinky - část první

Původní název: Erestor of Imladris
Autorka: Morgana
Web:
http://www.paranoid.nl/avalon/
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Samy

Párování: Glorfindel/Erestor
Rating: slash, 18+
Varování: AU, smrt postav (Elladan, Arwen a Elrohir) Strach?
Shrnutí: Erestor a Glorfindel zůstali s dvojčaty, která učinila volbu patřit mezi smrtelníky, až do jejich smrti. Když stojí před jejich pohřební hranicí, udělá Erestor překvapivé doznání, které Glorfindela naprosto šokuje. Teď, když dvojčata zemřela, konečně Erestorovi nic nebrání přiznat pravdu a truchlit pro rodinu, kterou nikdy neměl. Teď přišel okamžik, aby Erestor udělal svou vlastní volbu.
Prohlášení: Všechny tyto postavy jsou Tolkienovy.

Poznámka autorky: Tento příběh je naprosto AU. Musela jsem dát Erestorovi odlišný původ, aby tahle povídka mohla fungovat. Také jsem vynechala Eldarionovy nejmenované sestry.




Zničený žalem, naslouchal Glorfindel hebké síti melodie a slov, kterou Erestorův magický hlas tkal kolem umírajících dvojčat, díky čemuž byl jejich skon mnohem pokojnější. Nikdy předtím nepozvedl Erestor svůj hlas v písni takovým způsobem. Nikdy předtím neviděl Glorfindel v jeho rysech takové pohnutí. Ani jednou neslyšel v tom nádherném hlase takovou bolest a zarmoutilo ho, že on - velký a legendární válečník - nemohl udělat nic, aby tu bolest zastavil, protože dvojčata učinila svoji volbu už před mnoha desetiletími. Zvolili si smrtelnost a nikdy neprozradili své důvody.

Ačkoliv - Erestor to možná věděl. Glorfindel pozoroval, jak se stále více sbližovali, čím byl konec blíže, a nacházel útěchu v tom, že se Erestorovi podařilo ulehčit jejich trápení.

Uklidňující píseň se neočekávaně přerušila a pronikavé zalkání opustilo Erestorovy rty. Glorfindel byl vytržen ze svého transu a rychle se vrhl dopředu, aby mohl svými dlouhými a silnými pažemi obejmout Erestorovo chvějící se tělo. Tmavovlasý elf poklekl k nohám dvojčat, která se spolu choulila v křesle, pevně se navzájem držíc. Jediný pohled na dvojčata mu prozradil, že jejich duše jsou pryč a že odešly na místo, ať už je kdekoliv, které Eru Ilúvatar určil jako sídlo pro duše lidí.

Erestor se v jeho náruči třásl a plakal hořké slzy bolesti. Glorfindel pochyboval, zda si jeho přítel byl vůbec vědom jeho přítomnosti. Jemně Erestora kolébal a začal mu konejšivě šeptat. Během těchto posledních několika dní viděl světlo v očích dvojčat pomalu uhasínat a věděl, že smrt si teď pro ně přišla rychle, ale co nepředvídal, byl účinek jejich smrti na Erestora.

Vrhl rychlý pohled na Elrohirovu tvář. Oči měl zavřené a na tváři se mu ve smrti usadil úsměv, který odhaloval duševní klid. Když se podíval na Elladana, shledal na tváři druhého dvojčete tentýž výraz.

„Teď už našli mír,“ zašeptal do Erestorova pravého ucha. „Nech je jít.“ Jeho přítel a dřívější Elrondův hlavní poradce ho v těchto několika posledních letech překvapoval. Začalo to tím, že oznámil svoje rozhodnutí neodplout do Amánu, což šokovalo Elronda. Ale Půlelf neměl jinou možnost než toto rozhodnutí přijmout. Pak se Erestor přestěhoval do Minas Tirith, kde strávil mnoho let s Arwen a Estelem, zatímco Glorfindel zůstal s dvojčaty.

Erestor setrval s Arwen dlouho poté, co Estel zemřel, a byl tím, kdo jí po její smrti zavřel oči. Teprve pak se tmavovlasý elf vrátil do Roklinky, aby strávil každý zbývající okamžik s dvojčaty, až se Glorfindel občas cítil opomíjený. To všechno se ale právě teď zdálo tak bezvýznamné, když tu tak stáli u dvojčat. „Zvolili si a to jim přineslo vyrovnanost.“

Ale Erestor se v jeho pažích začal třást ještě silněji, zlomeně vzlykal, až Glorfindel usoudil, že nadešel čas, aby si tuto situaci vzal na starost on sám. Poprvé v jeho životě ho Erestor potřeboval, potřeboval, aby byl silný, když byl teď zachvácen žalem. Glorfindel jemně vklouzl svýma rukama pod Erestorova kolena a záda a pomalu ho zvedl do své pevné náruče.

„Ne… Ne…“

Erestorovo žalostné kňourání ho téměř přimělo si to rozmyslet, ale nakonec ho Glorfindel vynesl z pokojů dvojčat a zamířil raději do své ložnice. „Našli ve smrti mír, Erestore. Neměli bychom rušit jejich odpočinek.“ Když slyšel Erestora vzlykat, téměř to zlomilo jeho srdce ve dví, ale vědomí, že ho Erestor potřebuje, ho přimělo odsunout vlastní bolest tak, aby tu mohl být pro svého přítele.

Jednou rukou stlačil kliku dveří a vnesl Erestora do svých vlastních pokojů. Něžně uložil své břímě na postel a vklouzl za plačícího elfa. Jeho paže pevně objaly roztřesený pas a přitáhl si Erestora blíž. „Plač a truchli nad jejich skonem, přestože by to dvojčata nechtěla. Elrohir a Elladan zemřeli tak, jak si přáli; držíce jeden druhého, zatímco nás měli nablízku.“

Erestor tichounce kvílel a ten zvuk vehnal slzy do Glorfindelových očí. „Oh, Erestore, věděli jsme, že tento den přijde!“ Zármutek ho přemohl a on nechal své vlastní slzy kanout. Plakali společně a drželi jeden druhého.

Arwen, Elrohir a Elladan; Elrondovy krásné děti už nebyly.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Ithil stál už vysoko na obloze, když se Glorfindel konečně probudil z bezesného a nepokojného spánku. Erestor stále ležel v jeho náruči, musel se proplakat do spánku, když se vyčerpal. Úmrtí dvojčat jimi otřáslo víc, než čekal. Oba starověcí elfové měli dlouhý čas na to, aby se s volbou dvojčat smířili, a Glorfindel měl dojem, že Erestor jejich smrtelnost také přijal, ale zřejmě se zmýlil.

Tiskl se k Erestorově krku a zhluboka vdechoval slanou vůni, která tmavovlasého elfa obklopovala. ‘Přál bych si, abych věděl, jak tě vhodně utěšit. Ale existuje vůbec způsob, jak tě ukonejšit?’ Bolest, lítost a smutek si žádají svůj vlastní čas a nedají se zhojit ve spěchu.

Těch několik posledních desetiletí bylo pro ně tvrdé - obzvláště pro Erestora. Přinejmenším byl Glorfindel ušetřen toho, aby byl svědkem Arwenina a Estelova úmrtí. Ale Erestor tam byl, stál po Arwenině boku poté, co zemřel její manžel. Byl to Erestor, kdo držel Arweninu ruku na její smrtelné posteli a poskytoval veškerou podporu, kterou mohl, Eldarionovi, který otevřeně plakal, když ztrácel svou matku. Erestor viděl víc bolesti a žalu než Glorfindel a nikdy je nenechal klesnout, vždycky tu byl pro ně, aby se mohli opřít. Teď se zdálo, že na oplátku potřebuje Erestor silné rameno, na kterém by se vyplakal, a Glorfindel byl odhodlaný, že tu bude pro svého přítele. Nebyli snad v současnosti sami v Roklince, stále krásné i v jejím zanedbaném stavu? Kdo jiný tu byl, aby nabídl Erestorovi útěchu? Nikdo kromě něj tu není.

Glorfindel potichoučku broukal ukolébavku, kterou on sám pochytil od Erestora, když ji něžně zpívával dětem. Ale nikdy ten hlas nevládl takovou nadpozemskou krásou, jako když zpíval umírajícím dvojčatům.

Protože ležel směrem k oknu, díval se na hvězdami ozářenou oblohu. Překvapeně zaznamenal sprchu padajících hvězd, které se snášely přímo na Poslední domácký dům. „Možná je to Eärendil, přicházející pro své vnuky, aby je konečně odvedl domů.“

„Ta představa se mi líbí,“ zašeptal Erestor roztřeseným hlasem, který sotva skrýval dojetí.

Glorfindelovy oči se mírně rozšířily, když nenadále zaslechl Erestorův hlas. „Myslel jsem, že ještě spíš.“

„Tvůj hlas mě probudil.“ Erestor se posunul blíž ke Glorfindelovi, vychutnávaje teplo, které ho obklopovalo. „Je to krásné.“ Cesta jedné hvězdy vedla směrem k nim, téměř se dotkla balkonu a pak ohnivě explodovala přímo před jejich oknem.

Glorfindel pevně zastrčil Erestorovu hlavu pod svou bradu a pokračoval v jemném houpání, překvapený, že mu to Erestor dovolil. „Opravdu věřím, že teď mají klid, můj příteli. Měli bychom je nechat jít a nelpět na vzpomínkách.“

„Ale vzpomínky jsou to jediné, co teď mám,“ šeptal Erestor se zřetelnou bolestí, než zavřel oči a uzamkl se před Glorfindelem, hvězdami a úmrtími, která otřásla jeho světem. „A já na nich lpět musím, jinak přijdu o rozum.“

Glorfindel se nad tím zamračil, ale neptal se Erestora, který znovu plakal, a dovolil svému příteli truchlit nad tou hroznou ztrátou. Zatím bude on ten silný, o kterého se může Erestor opírat.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

‘Glorfindel tvrdí, že ve smrti našli klid, ale jak tomu mohu věřit? Já vím, co podnítilo jejich volbu a měl jsem to být já, kdo je měl přemluvit k rozumu. Ale neudělal jsem to, protože jsem věřil, že měli právo udělat své vlastní rozhodnutí. Kdybych jen tehdy věděl o bolesti, kterou mi jejich volba přinese, asi bych se pokusil změnit jejich názor.’

Erestor se probudil těsně před úsvitem a teď hleděl přímo do zrcadla, které mu dovolovalo zachytit náznak probouzejícího se slunce. Arieniny odlesky zářily a zdálo se, že se vysmívají ztrátě, kterou této noci utrpěl. Ztratil je všechny. Arwen, Elladan i Elrohir byli nyní pryč.

‘Co mě tu teď drží? Měl bych se k nim připojit ve smrti.’ Ale pak se Glorfindel pohnul, přitáhl si ho blíž a jemný výdech zlatovlasého elfa pohladil jeho kůži. ‘On odpluje do Amánu.’ Glorfindel opustí Roklinku, teď, když Peredhilové, které pomáhal vychovat, odešli. ‘Nechci tady žít sám…’

„Erestore? Jsi vzhůru?“

Glorfindelův hlas ho vytáhl z jeho hloubání a Erestor zašeptal: „Ano, jsem, ale nechci být.“ Zakrátko by měl čelit dvojčatům a znovu se bude muset ocitnout tváří v tvář ztrátě.

„Postavím hranici,“ nabídl Glorfindel, který se správně domníval, že by se Erestor mohl chtít naposledy postarat o mrtvá dvojčata. „Budeš u nich držet hlídku do západu slunce?“ Potom budou dvojčata umístěna na hranici a osvobozena od svých pozemských těl.

„Budu,“ prohlásil Erestor a křečovitě polkl. Mohl by to pro dvojčata udělat.

„Otočíš se ke mně? Prosím, podíváš se na mě?“

Erestor dovolil Glorfindelovi, aby ho pomalu přetočil na záda a pak na jeho pravý bok, dokud mu neležel tváří v tvář. Zavřel oči, když hrozilo, že se z nich znovu vyřinou slzy.

„Můžeš si dovolit truchlit,“ řekl Glorfindel jemně. „Přede mnou nemusíš svou bolest skrývat, protože já tvůj žal sdílím.“

‘Ne, nesdílíš,’ myslel si smutně Erestor. ‘Nemůžeš vůbec vědět, co pro mne jejich smrt znamená.’ Ale dokonce i v tomto stavu chápal, že také Glorfindel byl zarmoucený a opětoval objetí, které mu poskytoval. Glorfindel byl jeho přítelem po tisíciletí a on byl vděčný za to, že tu byl pro něj. „Děkuji ti.“

Glorfindel zvedl obočí. „My oba jsme zraněni, můj příteli.“

Erestor si navlhčil rty, cítil nervozitu. „Měl bych opustit tvou postel a posadit se ke dvojčatům,“ těžce polkl, „ještě naposledy.“

„Ještě tě nenechám jít. Podívej se na mě, Erestore; otevři oči. Nemáš žádný důvod uzavírat se přede mnou.“

Erestorovy oči se váhavě otevřely a upřely se do Glorfindelových blankytně modrých, ve kterých zřetelně viděl bolest a zármutek. Už byly zraněné a on to jen zhoršoval, když se před ním uzavíral. ‘Ale on mé bolesti nerozumí!’ A jak by mohl? Zlatovlasý elf neznal pravdu - jenom Erestor… a Celebrían. „Mohu se s tím vypořádat,“ řekl nakonec, protože konečně pochopil, co jeho přítel potřebuje slyšet. „Mohu to udělat pro ně - pro tebe.“ Nečekaně se Glorfindelovy rty dotkly jeho čela a Erestor zalapal po dechu při tom příjemném pocitu, který mu připadl tak nezasloužený, tak nevhodný uprostřed jeho žalu.

„Připojím se k tobě, jakmile dokončím jejich hranici,“ pronesl Glorfindel konejšivě. „Nejsi v tom sám. Budeme se podporovat navzájem.“

Erestor jednou přikývl, ale už se dál nesnažil vyhýbat očnímu kontaktu. Budou tady jeden pro druhého v jejich nejtemnější hodině.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor pracoval mlčky. Svlékl Elrohira, vykoupal ho a znovu ho oblékl do jeho nejlepších šatů. Něžně rozčesal a zapletl vlasy dvojčete. Jeho sebekázeň ho udržovala v chodu, ale když vedle něj uložil Elladana, jeho fasáda se rozbila a v očích se mu objevily slzy. Jeho rty se mimoděk pohybovaly, když pozpěvoval ukolébavku, kterou mu Glorfindel broukal v noci. Stále ještě si s překvapující živostí vzpomínal, jak ji zpívával dvojčatům a později Arwen. Byly to takové sladké děti a vždycky během té ukolébavky usnuly.

A teď všichni tři půlelfové spali svým věčným spánkem smrti a byli mimo jeho dosah. Nejdřív ztratil Arwen, krásnou a silnou Arwen, která se vzdala své nesmrtelnosti, aby mohla být s láskou svého života. A ačkoliv Estel žil dlouho, nakonec se přihlásila jeho smrtelnost a on zanechal Arwen za sebou, v žalu a bolesti. Erestor zůstal po jejím boku - a po boku jejího syna - a snažil se, jak nejlépe mohl, aby je utěšil. Ale Arwenino srdce bylo zlomeno a už se nikdy nezhojilo. Zemřela krátce po svém manželovi a ponechala Eldariona osamoceného.

‘V mých očích byla stále tak krásná, dokonce i když léty zestárla, navzdory tomu stále byla překrásná. Zemřela příliš mladá. Měla odplout s Elrondem do Amánu, ale její láska k Estelovi byla příliš veliká.’ V prvních dnech Arweniny a Estelovy lásky proklínal Dúnadana za to, že získal její srdce, ale dokonce i on musel uznat svou porážku, když byli oddáni v Minas Tirith. Jistě, poté, co učinila svou volbu, byl její život šťastný. Ale její smrt byla trpká, až se srdce svíralo.

A teď se věnoval dvojčatům - v jejich smrti. Slzy stále unikaly z jeho očí, když pečoval o Elladana, koupal ho a oblékal do jeho oblíbených šatů. Uložil je oba na postel a uspořádal jejich ruce tak, že se navzájem objímali. Ach, jejich životy byly tragické! Tragičtější, než věděl i sám Elrond! Objímal svůj pas, otřásal se vzlyky a uvolňoval tak cestu svému trápení.

„Erestore?“ Glorfindel potichu vstoupil do místnosti, protože nechtěl Erestora rušit, ale když viděl jeho bolest, oslovil tmavovlasého elfa a objal ho kolem pasu. V jeho hrdle se vytvořila hrouda trpkých pocitů, když se teď díval na dvojčata. „Vypadají, jako by jenom spali, když se tak drží, stejně jako dokud žili.“

Erestor upřeně zíral na dvojčata a dával za jejich smrt vinu sám sobě. „Měl jsem něco udělat! Měl jsem si s nimi promluvit! Možná bych byl býval schopen změnit jejich názor!“

Glorfindel ho ihned konejšil. „Byla to jejich volba, ne tvoje.“

Erestor rozhodně zakroutil hlavou. „Nerozumíš tomu! Jak bys mohl! Nevíš…“

„Nevím co?“ Glorfindel se pokoušel zahlédnout Erestorovu tvář, ale druhý elf se ukryl za závojem havraních vlasů.

„Dokončil jsi stavbu jejich pohřební hranice?“ zeptal se Erestor přidušeným hlasem. Nechtěl je vidět hořet! Ale tohle byla jejich cesta!

„Dokončil… a slunce zapadá. Měli bychom je teď přesunout.“ Glorfindel se už dál nepokoušel zadržet své slzy a nechal je volně stékat. „Které dvojče chceš nést?“ Konečně se na něj Erestor podíval s nevýslovnou bolestí ve svých hnědých očích. „Erestore?“

„Ponesu Elladana, protože z těch dvou se narodil jako první.“ Erestor jemně rozpletl paže dvojčat a přitáhl si Elladana blíž k hrudi. Dvojče se v jeho rukách zdálo překvapivě lehké. Vyvolávaje svou vnitřní sílu, opustil pokoj a sestupoval po schodech, potichoučku mumlaje slova útěchy mrtvému dvojčeti.

Glorfindel do své náruče jemně zvedl Elrohira a vzpomněl si na dobu, kdy nesl dvojče do jeho kolébky, nadšený zjištěním, že se drobné dětské ručičky vztahují po jednom z jeho prstů. To se stalo o celý život dříve. Proč? Proč si zvolili smrtelnost?

Vyžadovalo si to každý kousek jeho sebekázně, aby následoval Erestora dolů po schodech a na nádvoří. Arien právě zapadala a Ithil už vystupoval na tmavnoucí oblohu. Hranice uprostřed nádvoří očekávala mrtvé.

Erestor vyšplhal na hranici jako první a uložil Elladana na větve. „Sbohem, můj sladký. Ať tě Eru Ilúvatar opatruje. Za života jsem na tebe byl pyšný, ale tvá smrt zlomila mé srdce. Nechť ti tvá smrt přinese vykoupení a pochopení. Tolik tě miluji.“

Tato slova překvapila Glorfindela, který je zaslechl, ale nic k nim nepodotkl, jen Elrohira umístil vedle Elladana. Potom ustoupil, protože si instinktivně uvědomoval, že Erestor potřebuje tento osobní prostor, aby jim mohl říci své poslední sbohem. Jeho srdce hřímalo bolestí, když ho pozoroval, jak přisunuje dvojčata blíž k sobě, dokud si nespočívali v náručí.

„Sbohem, můj báječný Elrohire. Miloval jsem tebe a tvoje sourozence celým svým bytím a muset vám říci sbohem mě zabíjí. Už uvnitř cítím smrt. Nebude to trvat dlouho, než se k vám připojím.“

Erestorova slova Glorfindela překvapila a znepokojila. Zamýšlí vzít si svůj vlastní život? Musí jednat hned teď! Přikročil blíž k Erestorovi a ovinul kolem něj paži. „Pojď se mnou.“ Začal ho vést dolů z hranice, ale tmavovlasý elf bojoval a podařilo se mu uvolnit se. Obávaje se o Erestorovo duševní zdraví, následoval svého přítele, ale zarazil se v pohybu, když viděl, jak Erestor poklekl a políbil dvojčata na čela.

„Sbohem, mí synové…“

Glorfindelův zmatek narostl, ale tohle nebyla vhodná chvíle na prozkoumání téhle záležitosti, proto laskavě, ale pevně vytáhl Erestora na nohy a vedl svého přítele pryč od hranice. Erestor zůstal zamlklý a Glorfindel na to zareagoval tím, že své objetí ještě zesílil.

Když stál u paty hranice, natáhl se Glorfindel pro hořící pochodeň; tak nějak cítil, že by to měl být Erestor, kdo zapálí pohřební hranici. Měkké, uslzené hnědé oči se setkaly s jeho, když Erestor pochodeň přijímal.

„Nechci je vidět hořet,“ zašeptal Erestor váhavě. „Jsou nádherní, dokonce i ve smrti.“

„Propusť je, Erestore. Nech je jít.“ Svými prsty sevřel ty, které držely pochodeň, a vedl oheň blíž k hranici, dokud se nevzňaly první větve. Erestor se na něj nečekaně zhroutil a pochodeň vyklouzla z nejistých prstů. Glorfindel ji rychle odložil stranou, kde nemohla způsobit žádnou škodu, a poklekl vedle Erestora, který se třásl po celém těle. Ovinul silnou paži kolem zarmouceného elfa, aby svému příteli poskytl veškerou sílu, kterou potřeboval.

Erestor pozvedl své oči plné slz a sledoval, jak dvojčata hoří. Pozoroval plameny hltající jejich těla, dokud nezůstal pouze popel. „Nemohu uvěřit, že jsou pryč.“

„Ani já nemohu,“ přiznal Glorfindel zdrceným hlasem.

Zármutek Erestora přemohl a on křičel svou bolest do tmavé noci. Poslední věc, kterou si pamatoval, než ztratil vědomí, byla Glorfindelova ruka, která ho zachytila, a ten zlatý hlas, který se ho pokoušel uklidnit. Potom už zbyla pouze temnota.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

# Malinké buclaté nožičky ho kopaly do břicha, zatímco chtivé, maličké prstíčky se natáhly k lokně jeho vlasů. Erestor se zářivě usmál a zachytil Elladana, když dítě ztratilo rovnováhu a padalo směrem k němu. „Měl by se stát učencem,“ řekl škádlivě, „chybí mu smysl pro rovnováhu!“

„Je to ještě dítě,“ odpověděl Glorfindel dobromyslně a udělal zábavný obličej na Elrohira, který svými krátkými prstíky lovil konec jeho opasku. Látka mu vyklouzla a Elrohirovy oči se rozšířily, což zlatovlasého elfa znepokojilo. „Erestore, rychle! Pomoz!“

Erestor okamžitě zpozoroval nebezpečí, popadl Elrohirovo oblíbené vycpané zvířátko, což náhodou byla želva, a rychle ho nastrčil do dětských rukou. Elrohir tak nedostal příležitost, aby ječením vyjádřil svoji nelibost nad neúspěchem, a místo toho ovinul své ručky kolem karety.

„Děkuji ti,“ řekl Glorfindel a úlevou si oddechl. Elrohirovi byly teprve čtyři roky, ale už moc dobře znali jeho výbuchy vzteku. Modlil se k Valar, aby tyto hněvivé výlevy časem zmizely. „Jak jsme vůbec zabředli do jejich hlídání? Připomeň mi to?“

„Dnes má Elrond narozeniny,“ odpověděl Erestor, pobavený, když viděl, jak se Elladan znovu pokouší postavit na nohy, a ustálil dítě, které se v těchto dnech učilo svým prvním krůčkům. „A Celebrían chtěla strávit nějaký čas se svým manželem.“

Glorfindel přikývl a znovu se soustředil na svého svěřence. „Už jsem se téměř vzdával naděje, že otěhotní, víš.“ Elrond a Celebrían to zkoušeli po desetiletí a přesto zůstávalo její lůno prázdné. Nakonec se Glorfindel začal obávat, že jeho drazí přátelé zůstanou bezdětní, ale pak k nim jednoho dne Celebrían přiběhla a oznámila své těhotenství. Zářila štěstím a naplněním. Elrond prohlásil, že ho učinila nejšťastnějším elfem na Ardě a znovu jí veřejně vyznal svou lásku.

Erestorovi se podařilo skrýt vlastní divoké emoce a předstíral, že neslyšel. „Dvojčata jsou zbožňováníhodná. jak ti může vadit, že je máš hlídat?“

„Hm… tohle jedno mi slintá na košili.“ Glorfindel na Elrohira varovně zakýval prstem. „Přestaň na mě slintat. Slintej si místo toho na svou želvu.“ Ale Elrohir měl jiné představy a začal lézt na Glorfindelovu nohu, míříc k jeho kolenům. Jakmile dosáhl svého cíle, švitořil a mával na něj svou mořskou želvou.

„Tedy tenhle má vlastnosti bojovníka,“ pochichtával se Erestor zálibně, když se musel Glorfindel sehnout, aby nedostal ránu. „Opravdu vynikající muška!“

Glorfindel pohoršeně zavrčel. „Doufejme, že Elrond a Celebrían neplánují mít víc dětí. Tihle dva jsou už pořádná kopa!“ Erestorův pohled krátce potemněl, což Glorfindela zmátlo, ale přičetl Erestorovu reakci množství probdělých nocí, které měli za sebou, protože dvojčata měla sklon být aktivní také v noci. Za takových nocí je Elrond a Celebrían volali na pomoc. Erestora mnohem častěji než Glorfindela.

„To také doufám,“ zašeptal sotva slyšitelně Erestor. Jeho srdce bylo těžké, ale jeho břímě okamžitě zmizelo, jakmile Elladan zakopl o své vlastní nohy. Dítě se k němu natáhlo a podařilo se mu ovinout své krátké ruce kolem jeho krku v nemotorném objetí. „Také tě miluji,“ zašeptal Erestor a povšiml si, že jeho slova v Glorfindelovi vyvolala pousmání.

„Rozhodně budoucí učenec!“ poznamenal Glorfindel škádlivě těsně před tím, než si všiml, že Elrohir stále slintá na jeho košili. „Ó ne!“#


„Erestore? Erestore? Omlouvám se, že tě budím, ale…“

Glorfindelův hlas, zastřený zármutkem, vytáhl Erestora z jeho šťastného snu a jeho oči mrkaly nad ztrátou, když si uvědomil, že už nikdy nebude žádné z dětí držet ve své náruči.

„Odnesl jsem tě zase do svých pokojů, když jsi omdlel,“ vysvětloval Glorfindel a pečlivě sledoval Erestorovy reakce, které se zdály přinejlepším pomalé a netečné.

Erestor se zvedl na lokty, pak se znovu složil do polštářů, které Glorfindel nastlal u pelesti. Ano, zase byl v pokojích zlatovlasého elfa, pečlivě přikrytý teplou pokrývkou. Glorfindel seděl na boku postele se znepokojeným výrazem v očích. „Co se stalo?“

Glorfindel si delikátně olízl rty, doufaje, že Erestor nezapomněl. „Dvojčata…“

Erestor spěšně zavřel oči a doufal, že před svým přítelem zatají své bouřlivé emoce. Odvrátil tvář od Glorfindela a přál si, aby byl také mrtev.

„Tvoje reakce mě znepokojuje,“ přiznal Glorfindel a posunul se blíž ke svému svěřenci. „Mé srdce pro ně krvácí, ale ty se zdáš být zasažen mnohem hlouběji.“

‘To je ovšem pravda,’ myslel si Erestor, ‘kdybys jen věděl…’ Ale Glorfindel nevěděl.

„Mohu udělat něco, abych zmírnil tvou bolest?“ Glorfindel si připomněl, že Erestor nazval dvojčata 'svými syny' a byl zvědavý, proč to udělal, ale pochyboval, že tohle je ta pravá chvíle, aby se svého přítele zeptal.

„Ne, ale děkuji ti za tvou laskavou nabídku.“ Erestor se přinutil otevřít oči a podívat se na Glorfindela. „Mohl bys mě teď nechat o samotě? Rád bych truchlil v soukromí.“

Glorfindel si jemně skousl spodní ret ve zklamání. „Jsi si jistý, že chceš být sám?“

„Ano, jsem… Prosím, Glorfindeli.“ Erestor byl blízko zhroucení a nechtěl, aby byl Glorfindel svědkem jeho emocionálního selhání. Válečník se musel potýkat se svou vlastní bolestí a on nechtěl přidat další utrpení k jeho břemeni.

„Já tedy odejdu,“ oznámil Glorfindel. „Ale… Chci, abys věděl, že za mnou můžeš přijít, pokud budeš potřebovat společnost.“ Právě chtěl vstát z postele, když se na chvíli zastavil, upoután čímsi v Erestorově pohledu.

Erestorovo srdce téměř puklo, když spatřil želvu, která bývala v dětství Elrohirovou nejoblíbenější hračkou. Glorfindelova velká ruka něžně hladila látku a Erestor se po ní natáhl, horečně ty ruce uchopil a přitáhl je k sobě.

Glorfindel zareagoval instinktivně; naklonil se blíž k Erestorovi, vtiskl vycpané zvířátko do rukou svého přítele a pak ho svýma rukama objal. Erestor už déle nežádal, aby odešel, a tak spokojeně držel a kolébal plačícího elfa. ‘Nerozumím tomu, proč jsi takto zraněný, ale zjistím to.’

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Glorfindel byl nucen krátce odejít, aby se ujistil, že oheň dohořel. Hranice nebyla nyní nic než hromádka popela, smutná památka na to, co se tu stalo jen před několika hodinami. Erestor a on teď zůstali opravdu sami.

‘Už teď mi schází.’ Elrohir a Elladan se během těch posledních několika desetiletí stali jejich součástí. Dvojčata se v průběhu let stávala více nepohyblivá, stáří způsobilo, že jejich kosti byly křehké, a tak si zvykli hovět si společně v Síni ohně před přepychovým krbem, který svědčil o lepších časech. Jejich dříve havraní vlasy se změnily v šedivé s čistě bílými prameny a jejich kdysi dokonalé tváře pokryly vrásky, hluboké čáry vyryté na jejich čelech. Občas byl Glorfindel vděčný za to, že Elrond odešel do Amánu, že nemusel také nést toto břímě. Sledovat stárnutí dvojčat pro něj bylo krušné - a stejně tak pro Erestora.

Ale jakmile dvojčata učinila svou volbu, už neexistovala cesta zpět. Když ho Elrond požádal, aby zůstal s Elladanem a Elrohirem až do jejich smrti, řekl ano, poctěný tím, že si ho jeho přítel vybral, aby dohlédl na jeho děti.

Glorfindelova ramena poklesla, když si připomněl rezignovaný výraz na Elrondově tváři ten den, kdy se elfí lord navždy rozloučil se svými syny. V Minas Tirith už řekl své sbohem Arwen, ale co opravdu zlomilo elfího Pána, bylo, že za sebou musel zanechat také své syny - své dědice. Elrond byl při svém odjezdu do Přístavů citově zničený.

A teď zbyli pouze Erestor a on. Co s nimi bude? ‘Měli bychom si obstarat loď a plavit se do Amánu.’ Tam budou vždy vítáni a možná se jejich rány v Zemi neumírajících vyléčí. Ano, měl by příště, až bude mluvit s Erestorem, navrhnout plavbu do Amánu.

Erestor… Smrt dvojčat zasáhla tmavovlasého elfa mnohem hlouběji, než očekával. Ale zase, znali Elrondovy děti od chvíle, kdy se narodily. Ne, dokonce ještě předtím, protože jim Celebrían dovolila pocítit, jak dvojčata kopají. Teď, když Arwen, Elladan a Elrohir odešli, cítil se Glorfindel starý - cítil, jako by žil příliš dlouho a viděl příliš mnoho. Možná byl ve smrti jistý druh útěchy, ale on o tento druh útěchy nestál.

‘Ó, Erestore, prosím, přijmi to, že jsem tady pro tebe…’

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor se přesunul do jednoho z křesel před oknem a zíral ven. Na údolí se snášely první vločky sněhu, ohlašující brzkou zimu. Když tady ještě žil Elrond, bývala tu zima vždycky mírná, ale protože Imladris už dále nechránila Vilya, zimy se staly mnohem chladnějšími, delšími a tvrdšími. ‘Ale tohle bude poslední zima, kterou uvidím.’

Ačkoliv necítil chlad - zatím - choulil se pod teplou přikrývkou zhotovenou z kožešin, kterou našel u nohou Glorfindelovy postele. Na okamžik zauvažoval o tom, že se vrátí do svých vlastních pokojů, ale pak se té myšlenky vzdal. Mohl se cítit mizerně zrovna tak tady… jako tam.

Byl Glorfindelovi vděčný za to, že odešel a nechal mu tak chvíli soukromí. Pod pokrývkou pevně svíral Elrohirovu želvu a přál si, aby uměl cestovat časem a ještě jednou mohl elfátko držet. Jeho hlava spočívala na opěradle křesla a on zíral na bílou vrstvu, která teď pomalu pokrývala Imladris. Býval tady šťastný - poměrně šťastný.

„Nevypadáš dobře,“ prohlásil Glorfindel, když vešel do pokoje. Přistoupil k příteli a přitáhl si židli, aby mohl sedět vedle Erestora. „Proč se se mnou nepodělíš o své břímě?“

„Nemáš ani tušení, o co mě žádáš,“ odpověděl Erestor zarmouceným hlasem.

„Tak mě pouč.“ Glorfindel se přisunul ještě blíž, aby se mohl dívat do Erestorových očí, které byly zastřeny žalem. „Jsme tady jen my dva. Není tu nikdo jiný, na koho by ses mohl obrátit pro útěchu, a já tady chci být pro tebe.“

Erestor se posmutněle usmál. „Vždycky jsi byl můj nejlepší přítel, Glorfindeli.“

Glorfindel se slabě začervenal. „Tedy ctěme naše přátelství, Erestore. Neuzavírej se přede mnou. Já jsem také raněný. Byli pro mě jako synové.“ Glorfindel si všiml toho, jak Erestorovy oči potemněly a jak po těchto slovech jeho přítel zbledl. „Myslím to vážně. Miloval jsem je. Všechny tři!“

„Já vím, že ano,“ zašeptal Erestor, vzpomínaje na o moc šťastnější časy.

# „Okamžitě si sundej Arweniny šaty!“ Glorfindelovi došel humor. „Proč, v první řadě, bys měl chtít nosit šaty své sestry?“ Kroutil hlavou a zíral na Elladana, kterému se nějak podařilo nacpat do Arweniných šatů, které pro něj byly příliš těsné. Aby to bylo ještě horší, stačil Elladan také spadnout po hlavě do Bruinen a teď táhl látku za sebou.

Elladan se prosebně díval na svého vychovatele. „Elrohir mě navedl!“

„Měl bys lépe znát svého bratra, než se nechat úskokem zatáhnout do takových alotrií!“ Před pár dny Elrohir navedl Elladana, aby zapletl jejich otci vlasy, zatímco Elrond spal. Když se elfí lord probudil, zjistil, že má vlasy přivázané k pelesti postele. Elronda to ani trochu nepobavilo, ale Celebrían ho uklidnila.

„Ale… „ Elladan nervózně šoupal nohama a pak kýchl – a pořádně.

Glorfindel zvedl ruce k nebesům. „U Valar, neříkej mi, že jsi se nachladil!“ Vybavil si, jak jednou Elrond nastydl. Půlelfova nálada byla výbušná a každý se vyhýbal jednání s elfím lordem do doby, než jeho horečka klesne. „Opravdu, měl bys vědět lépe než…“ Glorfindel nedostal možnost dokončit svou větu, když se do chodby přihnal ustaraně vyhlížející Erestor.

„On kýchl? Nachladil se? Glorfindeli! Proč je pořád ještě v těchhle mokrých šatech?“ Erestor namířil prstem na zlatovlasého elfa. „Musím ti připomínat, jak jsme trpěli, když Elrond dostal rýmu? Chceš si to zopakovat?“

„Tak se o něj postarej!“ Glorfindel postrčil mokrého, stále ještě kapajícího elfíka k hlavnímu poradci.

„To udělám! A chci, abys držel Elronda a Elrohira v bezpečné vzdálenosti. Ujisti se, že se k Elladanovi nepřiblíží!“

Glorfindel civěl na Erestora. „Tys byl na řadě s jejich hlídáním!“

„Hlídal jsem Elrohira! Neměl jsem ani tušení, že má Elladan něco za lubem. A proč se s tebou pořád ještě vybavuju? Měl bych se raději postarat o tady toho! Elladane, pojď se mnou.“ Chopil se elfíkovy třesoucí se ručky, a když se podíval do Elladanovy tváře, viděl v ní vepsáno utrpení. „Nejdřív tě musíme dostat z těch šatů a do teplé postele. Prozatím zůstaneš se mnou.“ Poté, co Glorfindelovi věnoval poslední ostrý pohled, sebral elfátko do náruče a nesl Elladana do svých pokojů.

Glorfindel se rozesmál, ale pak vystřízlivěl a popřál Erestorovi hodně štěstí při péči o Elladana, zatímco ten maličký bude bojovat se svým prvním nachlazením. A pak tady byl Elrohir, který se musí naučit, že takhle se svým dvojčetem nemůže manipulovat. #


„Vím, že jsi všechny tři miloval. Miloval jsi je dost na to, abys jim dělal kázání, když to bylo nezbytné,“ řekl laskavě Erestor.

„No, Elrond byl, pokud šlo o jeho potomky, dosti zaujatý,“ připustil Glorfindel a drze se ušklíbl. „Všichni tři si uměli svého otce snadno omotat kolem svých malých prstíčků. Elrond je zbožňoval.“

„Vzpomínáš si na to, jak Elrohir navedl Elladana, aby si oblékl Arweniny šaty? Udělal jsi Elrohirovi přednášku, zatímco Elrond se jenom obával o Elladanovo zdraví.“ Erestor se poblázněně usmál.

„Ty děti naše životy obohatily,“ řekl nakonec Glorfindel a jeho pravá ruka vklouzla pod kožešiny, aby vyhledala svůj protějšek. Na jeho obličeji se vynořil slabý úsměv, když nahmátl želvu. „Tohle vždycky byla Elrohirova oblíbená hračka.“

Erestor přikývl. Byl to dobrý způsob, jak ho udržet v klidu a šťastného. Elladan se nikdy o hračky tolik nezajímal a držel se poblíž Glorfindela od chvíle, kdy dokázal chodit bez pomoci. Byl také první, který jezdil na koni - samozřejmě s Glorfindelem, který ho pevně držel. „A nyní opustili Ardu.“

„O tom jsem s tebou chtěl mluvit,“ řekl Glorfindel, který vyčkával na moment, kdy si promluví o jejich budoucnosti. „Teď, když náš čas zde dospěl ke svému konci, musíme vyhledat loď, která nás může vzít do Amánu.“ K jeho překvapení Erestor rozhodně zakroutil hlavou. „Co?“

„Já do Země neumírajících neodjedu. Přeji si zůstat tady.“ Erestor se odhodlaně setkal s Glorfindelovým pohledem. „Přišel můj čas, ale ty… Měl bys odplout do Amánu a připojit se k Elrondovi a Celebrían.“ Za žádnou cenu nemůže odplout do Amánu, ale ani nemůže zlatovlasému elfovi prozradit pravý důvod. „Zůstanu zde.“

Glorfindelovy oči se prudce rozšířily. „Ale… Ale to tady budeš sám! Proč si chceš vybrat takový osud?“

Erestor zvládl slabý úsměv; stále držel vycpané zvířátko. „Nezbylo mi nic, pro co bych žil, teď, když jsou pryč.“

„Ale…“ Glorfindel se zakoktal, příliš šokovaný než aby vytvořil souvislou větu.

„Zůstanu tady a vyblednu.“ Erestor se vřele usmál. „Žil jsem už dost dlouho, Glorfindeli. Tady by to mělo skončit.“

„Proč?“ Glorfindel měl náhle strašně sucho v ústech. „Jsme přáteli po tisíciletí a myslel jsem si, že tě znám!“

„Vůbec mě neznáš, Glorfindeli,“ přiznal smutně Erestor. „A je to tak lepší.“

„Nemůžu přijmout tvoji odpověď, Erestore. Očividně neuvažuješ rozumně a jsi stále ovlivněný úmrtím dvojčat, takže já se ujmu vedení a budu jednat ve tvém zájmu. Když najdu loď, ty popluješ se mnou. Odmítám tě tu nechat, abys vybledl!“

„Ve skutečnosti zemřel,“ dodal Erestor, sám sebe opravuje. „Já nevyblednu. Zemřu smrtí lidí.“

Glorfindel šokovaně zíral na svého přítele. „Co? Jak?“

„To jsi vůbec nevěděl, že jsem půlelf, že?“ Na Erestorově tváři se objevil posmutnělý úsměv. „Ano, jsem půlelf, ale dost dlouho jsem svou volbu odkládal. Tohle je čas, kdy jsem dospěl k rozhodnutí.“

„Půlelf? Ale…“ To vůbec nedává smysl! Glorfindel si vybavil dobu, kdy se Elladan nachladil, a prohlásil: „Ale ty… Nikdy jsi nechytil tu rýmu!“

„Chytil, ale to jsi se prostě nedozvěděl, protože jsem se s Elladanem na týden zamkl ve svém pokoji. Uzdravili jsme se a pak jsme se znovu objevili.“ Erestor se usmíval, ztracený ve šťastných vzpomínkách. „Měl jsem ho celý týden pro sebe a nezáleželo mi na tom, že jsme si málem vykašlali plíce.“

„To nedává žádný smysl!“ Glorfindel vyskočil a odstrčil svou židli. „Erestore…“ Za prosebným tónem jeho hlasu se skrývalo zavrčení.

Ale Erestor si uvědomil, že už odhalil příliš mnoho. Teď musí být opatrný. „Glorfindeli, odpluj do Amánu a oznam Elrondovi a Celebrían, že jejich děti mírumilovně zemřely, a mě tady nech.“

„Ne! To neudělám! Nikdy!“ Glorfindel vztekle rázoval ke dveřím. Potřeboval mezi ně vložit nějakou vzdálenost, protože byl ve vážném pokušení vytřást z druhého elfa trochu zdravého rozumu. „Nezůstaneš tady!“

Erestorovy oči zářily soucitem a pochopením, jak si připomněl svou vlastní reakci, když vyslechl rozhodnutí dvojčat stát se smrtelníky. Také zuřil, odmítl poslouchat a vyřítil se ven z pokoje. „Jsem půlelf, Glorfindeli, a vyberu si stát se smrtelným. Nikdy nepopluju do Amánu. Ve smrti se k nim připojím.“

Glorfindel se právě chtěl otočit a vemluvit do druhého elfa nějaký rozum, když v těch hnědých očích zahlédl bolest a trápení. A to ho přimělo změnit názor. Bude muset jednat diplomaticky a dovolit Erestorovi, aby uvěřil, že uspěl a přesvědčil ho. Ale ve správnou chvíli přikročí k činu. „Promluvíme si o tom později.“

„Glorfindeli, tady není o čem diskutovat. Rozhodl jsem se a ty to budeš muset akceptovat.“ Safírové oči náhle zaplály strašlivým ohněm, což přimělo Erestora vmáčknout se do křesla a skrčit se.

„Mluvíš o tom, že budu nucen spálit také tvoje ostatky? Nestačí, že jsem ztratil Arwen? Dvojčata? A teď mi říkáš, že musím ještě jednou projít celým tím procesem ztráty a bolesti a dívat se, jak umíráš ty? Ne! Nikdy! Mám toho dost!“

Glorfindel zapomněl na diplomatické jednání a jeho emoce překypěly. Vrátil se k Erestorovi, položil své ruce na opěradla po obou stranách rozechvělého elfa a křičel: „Já nehodlám ztratit i tebe! Je mi jedno, že jsi půlelf a že jsi se rozhodl tento fakt přede mnou celý život tajit! Ty si nevybereš smrtelnost a odpluješ se mnou! Rozumíš? Nemůžu tě taky ztratit! Víš, že tě miluju?“ Z jeho planoucích očí vyhrkly slzy a on padl na kolena před Erestorem, který na něj zíral ve zřejmém šoku. „Prosím, nenuť mě dívat se, jak umíráš.“

Erestor očekával celou řadu emocí a reakcí, ale ne zrovna tyto. Vymanil jednu ruku zpod pokrývky, položil ji na Glorfindelovu hlavu a pohladil zlaté vlasy. O chvilku později se Glorfindel ještě přiblížil a spočinul hlavou v Erestorově klíně, prakticky žebraje o to, aby hlazení pokračovalo, a Erestor mu vyhověl. „Je mi líto, jestli jsem tě ranil, ale musíš chápat. Nemohu tu zůstat, když oni všichni jsou mrtví.“

„Tak pojeď do Amánu se mnou! Nemusíme zůstat tady!“ Glorfindel se pomalu obrátil tváří k Erestorovi a vzhlédl s nadějí. „Prosím.“

Ale Erestor potřásl hlavou. „Já za žádnou cenu nemohu odplout do Amánu, Glorfindeli.“

„Proč?“ Glorfindel si vychutnával pocit Erestorových prstů pročesávajích jeho vlasy. „Proč nemůžeš odplout? Co tě tu tedy drží?“

„Nic mě tady nedrží,“ zašeptal Erestor, který se divil, proč se Glorfindelovi odkrývá, když už i tak prozradil příliš mnoho. „Ale nikdy nemohu znovu stanout tváří v tvář Elrondovi a Celebrían.“

Glorfindel zvedl hlavu, svou rukou se zmocnil Erestorovy a hladil její hřbet. „Proč to tak je? A proč jsi přede mnou tajil skutečnost, že jsi půlelf?“

Erestor si těžce povzdechl, ale uvědomoval si, že si Glorfindel zaslouží znát pravdu. „Opravdu chceš znát odpovědi na tyto otázky? I když některé z nich způsobí, že se na mě budeš dívat s odporem?“

„S odporem?“ Glorfindel zamračeně zakroutil hlavou. „Nikdy se na tebe nebudu dívat s odporem.“

Erestor si připomněl Glorfindelovo předchozí doznání. „Protože mě miluješ?“

„Ano, protože tě miluju.“ Glorfindel si skousl spodní ret. Neměl v úmyslu to Erestorovi prozradit, protože věděl, že tmavovlasý elf ho nemiluje.

„Nikdy jsem si toho nevšiml,“ prohlásil Erestor zadumaně. Ke svému překvapení zjistil, že se jejich prsty propletly a že Glorfindelovo sevření zesílilo. „Zajdi do kuchyně, najdi nějaké víno a vrať se sem. Povím ti všechno, co budeš chtít vědět, a pak mě necháš jít. Necháš mě učinit mou volbu.“

„Nemohu ti slíbit, že to udělám. Nechci žít bez tebe.“

Erestor smutně řekl: „Změníš svůj názor, jakmile budeš všechno vědět. Teď jdi a přines víno.“ Když zahlédl náhle ustaraný Glorfindelův výraz, dodal: „Slibuji, že tu při tvém návratu ještě budu. Neuteču.“

Glorfindel se pomalu postavil na nohy, stále se ještě zdráhal pustit Erestorovu ruku. „Vím, že jsi čestný elf a že dodržíš své slovo. Vrátím se za pár minut.“ Nedočkavý dozvědět se víc o tom, koho miluje, spěchal Glorfindel do kuchyně.

Teď, když byl zlatovlasý elf pryč, zavřel Erestor oči a zhluboka se nadechl. Co ho přimělo s tím souhlasit? Nechtěl v jeho blankytně modrých očích vidět odpor směřující k němu, ale Glorfindel si zasloužil vědět, proč si zvolil smrtelnost, bez ohledu na to, kolik bolesti mu vyprávění toho příběhu přinese. V každém případě se brzy připojí ve smrti ke svým dětem.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~