Labyrintem

Hvězda přišla do Imladris - část první

Původní název: And a Star Came to Imladris
Autorka: Morgana
Web:
 http://www.paranoid.nl/avalon/star.html
Překlad:  Pyriel
Beta-reader:  Samy

Párování:  Erestor/Glorfindel
Rating:  slash, 18+
Varování:  AU, samozřejmě. Je zmíněno zneužívání.
Shrnutí:  Do Imladris přijde vyčerpaný elf, který s sebou nese drahocenné břemeno. Glorfindel je Glorfindel, proto se mu snaží přiblížit.

Prohlášení:  Není to moje. Tyto postavy náleží profesorovi Tolkienovi. Nemám v úmyslu porušovat žádná autorská práva. Tento příběh jsem nenapsala pro peníze.




Glorfindelovu pozornost přitáhl rozruch přicházející od vchodu a tím ho vyrušil od jeho papírování. Horlivě se snažil skončit před západem slunce, který v tyto zimní dny přichází dřív. Chtěl se připojit k ostatním elfům v Síni ohně, aby oslavili nejkratší den. Po nejdelší noci celého roku se dny zase budou prodlužovat a brzy se do Imladris vrátí jaro. Ale toto poklidné vědomí bylo náhle zničeno, když uslyšel srdcervoucí prosbu.

„Prosím, neberte mě k vašemu Pánovi! Slibuju, že už znovu krást nebudu! Slitujte se! Byl to jediný krajíc chleba!“

Glorfindel ten úpěnlivý hlas nerozpoznal, proto se dohadoval, že do údolí přišel cizinec, který nezná zvyky v Imladris. Elrond a jeho domácnost si velice cenili pohostinnosti a myšlenka, že se někdo uchýlil ke krádeži, aby utišil svůj hlad, ho činila nesvým. Poté, co odložil svůj brk, zvedl Glorfindel pohled a namířil ho ke vchodu.

Do kapitánovy kanceláře vstoupil Melpomaen. Před poradcem se vlekl vyzáblý elf, který byl zřetelně na pokraji paniky. Glorfindel zamrkal, když spatřil velké, hnědé oči a pod nimi tmavé kruhy. Ty mu prozradily, že zmíněný elf měl nedostatek spánku. Lícní kosti ostře vystupovaly a tvář byla příliš vychrtlá na to, aby patřila zdravému elfovi. Další pohled Glorfindelovi ukázal, že nový příchozí nosí obnošené šaty plné děr. Plášť, který měl cizince udržovat v teple, byl tenký a pevně ovinutý kolem postavy elfa s havraními vlasy. Dlouhé, špinavé a zacuchané prameny vlasů spadaly přes elfova ramena a několik kadeří ukrývalo cizincovu tvář před Glorfindelovým zvědavým pohledem. „Melpomaene, co se to děje?“

Okamžik, kdy Glorfindel zvýšil svůj hlas, byla chvíle, kdy cizinec podlehl panice, vyklopýtal dopředu a padl na kolena před velkým dubovým stolem, na jehož konci Glorfindel seděl. Obrovské oči odhalovaly obavu a úzkost a Glorfindel vstal ze své židle, protože chtěl cizince uklidnit, že je v Imladris vítaný a nemusí krást, aby se nasytil. Ale v okamžiku, kdy se k němu Glorfindel natáhl, se zdálo, že se cizinec scvrknul do sebe a rychle sklopil svůj pohled. Nesmírný smutek, jehož původ si Glorfindel nedokázal vysvětlit, se převalil přes zlatovlasého bojovníka, který se posadil na paty před klečícím elfem.

Melpomaen zůstal stát ve dveřích a nechal Glorfindela převzít vedení, ale předtím ještě sdělil: „Stráže objevily tohoto elfa na nádvoří, kde vzal nějaký chleba. Pokusil se utéct, když k němu přistoupil jeden z obchodníků, a stráže ho pronásledovaly.“ Strážci, obchodník a později i sám Melpomaen jednali ze zájmu a chtěli cizinci nabídnout pohostinství, ale ten neznámý elf se cítil ohrožený a dal se na útěk.

„Je mi to líto,“ pronesl tmavovlasý elf slabě. „Já už nebudu krást.“

Glorfindel se zamračil. Cítil, že je něco špatně, ale nemohl ten pocit pojmenovat. Způsob, jakým se ten neznámý elf před ním choulil, vyvolával pochybnosti, jestli cizinec neskrývá něco pod svým pláštěm. „Nemusíte krást jídlo, můj příteli. Imladris je známá svou pohostinností. Stačí pouze požádat o jídlo a nocleh a my vám je poskytneme.“ Glorfindel zamířil pohled na Melpomaena a řekl: „Připrav prosím pokoje pro našeho hosta a přines jídlo.“

Melpomaen přikývl a odešel, aby uskutečnil Glorfindelovy pokyny. Glorfindel se na cizince usmál, ale protože druhý elf stále ještě zíral na podlahu, byl to na něj vyplýtvaný úsměv. „Jmenuji se Glorfindel. A vy?“ Cizinec mu připomínal laň, která běžela o život, ale byla chycena svými lovci. Druhý elf vypadal polapený a stále tady byla přítomna panika. Glorfindel ji zřetelně cítil.

„Říkají mi Erestor,“ odpověděl tmavovlasý elf, nejistý si tím, co se děje. Když bral ten krajíc chleba, doufal, že s ním unikne, ale pak za ním začali běžet všichni ti elfové. Pokusil se uprchnout, ale protože už po několik dnů nejedl ani neodpočíval, nemohl se jim vůbec rovnat a oni ho rychle chytili.

„Erestor…“ Glorfindel zkusmo jméno vyslovil a usmál se. „Buďte vítán v Imladris. Všichni elfové jsou zde vítáni.“ Začínal být trochu rozmrzelý, protože Erestor se mu stále odmítal podívat do očí a dál zíral na podlahu. „Co se vám stalo? Vypadáte, že jste měl těžké časy.“

Erestor pečlivě udržoval svůj pohled zaměřený na podlahu. Nehodlal riskovat, že urazí Glorfindela tím, že by se setkal s jeho pohledem. Pak ale zaznamenal válečníkovu otázku a ztěžka polkl, což bylo obtížné, protože hrdlo se mu proměnilo v brusný papír. „Nebudu vám dělat žádné potíže,“ zašeptal nakonec. Cítil se slabší, než chtěl, aby Glorfindel věděl, a usilovně se snažil zůstat vzpřímený. Kdyby to záleželo na něm, byl by si lehl na podlahu a usnul. Byl tolik unavený… tak vyčerpaný…

Glorfindel přemýšlel o skelném výrazu, který se objevil v tmavých očích, a potom mu došlo, že má co do činění s opravdu vyčerpaným elfem. „Neměl bych vás obtěžovat a klást vám otázky, které mohou počkat. Měl byste si nejprve odpočinout.“ Glorfindel se právě chtěl natáhnout po Erestorovi, aby mohl pomoci svému hostu na nohy, když jeho ruka ztuhla ve vzduchu.

Zpod roztrhaného pláště se vynořila drobná ručička a natáhla se po Erestorových tmavých vlasech. Maličké prstíky, krátké a nejisté, se ovinuly kolem špinavých pramenů a táhly Erestorovu hlavu blíž.

Erestorovy oči se rozšířily, když si uvědomil, že jeho tajemství bylo odhaleno, a zíral na Glorfindela v totální panice. Doufal, že udrží přítomnost své dcery v tajnosti, ale ona se k němu natáhla, protože potřebovala, aby ji utěšil. Teď bojovník věděl, co druhý elf skrýval pod svým pláštěm. „Prosím, dovolte nám odejít, můj pane. Nebudeme dělat žádné potíže a opustíme vaši zemi.“

Glorfindel potřeboval chvilku, aby se sám uklidnil. Drobná ruka patřila elfátku, od pohledu velice malému kojenci; a kromě zvědavosti Glorfindel pocítil také pocit ochranitelský. „Kdo je to s vámi?“

Erestor usilovně bojoval, aby před Glorfindelem nepropadl panice, ale věděl, že boj prohrává. Jeho dýchání se zrychlilo, dlaně se mu potily a třásl se jako list. Ani mu na mysl nepřišlo, aby Glorfindelovi lhal, instinktivně chápal, že bojovník by každou lež odhalil. „To je moje dcera. Pojmenoval jsem ji El.“

„Hvězda? To je překrásné jméno. Mohu ji vidět?“ Glorfindel si byl stále víc vědom skutečnosti, že by měl oba, jak otce tak dceru, vzít do teplé postele, ale nejlépe poté, co sní nějaké jídlo.

Erestor se cítil, jako by se nemohl Glorfindelovi zpěčovat. Plavý elf byl Pánem tohoto údolí a odporování bojovníkovi by mu přineslo málo dobrého. Erestor spustil trochu svůj plášť, dost jenom na to, aby se Glorfindel mohl na jeho dceru podívat.

„Je tak malinká!“ vykřikl překvapeně Glorfindel. Připomněl si dny, kdy byla dvojčata a Arwen takhle maličcí a uvědomil si, že toto nemluvně nemohlo být starší než jeden, možná dva týdny. „Tak mladé dítě by nemělo cestovat! Patří do teplé postele!“

Erestor se ihned cítil provinile. „Já to vím. Ale neměli jsme na vybranou.“ Tiskl svou dceru pevně ke své hrudi a houpal ji.

Na dětské hlavě se už objevilo něco málo tmavých vlásků, které prozrazovaly, že je s Erestorem příbuzná, ale oči byly zavřené v dřímotě z vyčerpání. Glorfindel se zhluboka nadechl a zatoužil, aby tady byl Elrond, který by ho vedl. Ale elfský lord byl na návštěvě Pána a Paní Zlatého lesa a byl nedosažitelný. Bylo na Glorfindelovi, aby se postaral o jakékoliv hosty.

V té chvíli se vrátil Melpomaen. Nesl podnos, který obsahoval vodu, pohár miruvoru, chléb, sýr, sušené maso a ovoce. Když našel Glorfindela i onoho cizince klečet na zemi, zvedl obočí. „Glorfindeli, myslím, že náš host by se cítil mnohem pohodlněji na pohovce, zatímco budeme čekat, až sloužící připraví hostinský pokoj.“ Melpomaenovy oči se rozšířily, když spatřil spící nemluvně, které spočívalo v cizincově náruči.

„Polož, prosím, ten podnos vedle pohovky,“ řekl Glorfindel, zatímco se začal zvedat na nohy. „Pojďte… dovolte mi, abych vám pomohl nahoru, Erestore. Vypadáte vyčerpaně.“

Erestor nevěděl, co si má myslet o jejich přátelském přístupu a dychtivosti pomoci, nicméně přijal Glorfindelovu pomoc. Nezdálo se, že by měl moc na výběr, protože se na nohách zakymácel. Bez pomoci by se nikdy k pohovce nedostal.

Elfátko zůstalo spát a za to byl Erestor vděčný. Mělo už za sebou víc útrap, než by jakékoliv děťátko mělo mít! S Glorfindelovou pomocí se Erestor usadil na pohovce. Znovu sklopil oči, chovaje Êl na své hrudi, a čekal, co se stane dál. Byl si dobře vědom skutečnosti, že se mu situace vymkla z rukou a je to Glorfindel, kdo ji ovládá.

„Prosím, jezte a pijte,“ řekl Glorfindel a nabídl Erestorovi pohár s miruvorem. „Tohle vám udělá dobře. Posílí vás to.“

Erestor sebral odvahu a podíval se na Glorfindela. „Prosím, Êl je hladová a já ji nemám čím nakrmit.“

„Přinesu nějaké mléko,“ prohlásil Melpomaen a rychle zamířil do kuchyně, aby přinesl jídlo pro elfátko.

„Mezitím, prosím, vypijte toto,“ nabízel Glorfindel stále miruvor. Erestor nakonec vztáhl ruku a nápoj přijal. Glorfindel si všiml, jak se Erestorova ruka třásla, když usrkával posilující prostředek. Doufejme, že jeho hojivé vlastnosti Erestora posílí. „Něco také snězte.“

„Jste laskavý,“ odpověděl měkce Erestor. Chtěl toho sníst i vypít víc, ale jeho dcera měla přednost. Necítil by se dobře, kdyby si plnil břicho, zatímco ona měla stále hlad.

Naštěstí se Melpomaen rychle vrátil a přinesl s sebou mléko v lahvi, které kuchařka ohřála. „Zkuste tohle.“

Erestor vděčně přijal láhev s mlékem a pohlédl na svou dceru. „El? Vzbuď se.“ Elfátko se zavrtělo a otevřelo oči. Glorfindel zatajil dech, když na něj pohlédly ty nejmodřejší oči, jaké kdy vůbec viděl. Povzbudivě se usmál. Jakmile si uvědomila, že je v jejím dosahu jídlo, natáhla své drobné ručičky a ovinula své prstíky kolem teplé láhve. Během několika sekund spokojeně pila.

„Děkuji vám,“ řekl Erestor, oslovujíc jak Melpomaena, tak Glorfindela. „Už to budou dva dny, co měla naposledy nějaké mléko.“

„Jak je stará?“ zeptal se Glorfindel.

„Narodila se před deseti dny.“ Erestor se na elfinku laskavě usmíval a přidržoval její hlavičku, zatímco sála z láhve. Potom jeho úsměv pohasl a oči se mu naplnily slzami. „Jsem neschopný rodič. Nejsem schopný ani zajistit jí jídlo a teplou postel.“

Když viděl, jak vyčerpaně a utrápeně Erestor vypadá, pomyslel si Glorfindel, že bude nejlepší netlačit na další odpovědi. Potěšilo ho, že elfátko pije, ale protože Erestor držel láhev, nemohl sám jíst. Na krátkou chvilku zvažoval, že by požádal o svolení, aby ji mohl držet a krmit, ale pak si uvědomil, že je cizí osoba a Erestor by mu své novorozeně nesvěřil. ´Co se stalo matce elfátka? A proč Erestor cestuje s tak malým dítětem?´ Ačkoliv si přál znát odpovědi na tyto otázky, uvědomil si také, že tohle není vhodná chvíle na to, aby je položil.

Objevil se sloužící a oznámil, že hostinský pokoj je připravený. Glorfindel sloužícímu poděkoval a pak ho požádal, ať je nechá o samotě. Êl vyprázdnila svou láhev a odříhla si, potěšená množstvím mléka, které vypila. Glorfindel už podlehl kouzlu elfinky. Ve chvíli, kdy se na něj ty velké modré oči podívaly, byl jí uchvácen.

Erestor cítil úlevu, jakmile jeho dcera vypila svou dávku. „Děkuji vám za vaši vlídnost,“ řekl, oslovuje Glorfindela.

Glorfindel znovu nabídl Erestorovi miruvor a tentokrát vyčerpaný elf číši vyprázdnil. „Snězte něco víc,“ požadoval Glorfindel a nabídl Erestorovi krajíc chleba navršený sýrem. Hladový pohled, kterým Erestorovy oči hltaly jídlo, mu prozradil, že to musí být celé dny od té doby, co druhý elf jedl naposledy.

Elfinka, cítě se v teple a pohodlí, se k Erestorovi přitulila a znovu usnula. Jelikož byla nakrmená, bylo v jejím malém světě všechno v pořádku.

Erestor dělal, co mohl, aby jídlo nehltal, ale nakonec podlehl hladu a chleba se sýrem slupl. Glorfindel mu rychle nabídl trochu suchého masa a i to Erestor snědl.

„Kolik času uplynulo od doby, kdy jste jedl naposledy?“ zeptal se Melpomaen, čímž ukradl Glorfindelovi otázku, kterou chtěl položit.

„Tři dny,“ odpověděl upřímně Erestor. Zavřel oči a vychutnával si pocit mít plné břicho a být v teple a bezpečí.

„Doprovodím vás do vašeho pokoje, kde si můžete odpočinout,“ uvedl Melpomaen.

Glorfindel se cítil zdrceně, protože doufal, že to bude on, kdo ho doprovodí, ale může si najít způsob, jak navštívit Erestora a Êl později. „To, co jsem řekl, jsem myslel vážně, Erestore. Jste tu vítáni.“

„Děkuji vám,“ zašeptal Erestor a mimoděk na Glorfindela zamrkal svýma řasama. Už to bylo dávno, co s ním někdo jednal tak laskavě.

„Pojďte, prosím, se mnou,“ Melpomaen otevřel dveře a čekal na Erestora, až se zvedne a bude ho následovat, ale když se tmavovlasý elf pokusil postavit se na své nohy, zakymácel se a Glorfindel ho musel podepřít.

„Doprovodím vás,“ prohlásil Glorfindel. „Potřebujete pomoc.“

„Nechci být na obtíž,“ řekl Erestor, který se cítil provinile, že tohoto lorda stále zdržuje od jeho povinností. „Jsem si jistý, že to zvládnu…“ Ale než mohl výrok dokončit, znovu klopýtl a tentokrát Glorfindel rezolutně ovinul paži kolem jeho pasu.

Tímto způsobem celá trojice zvládla svou cestu do křídla pro hosty. Jakmile dorazili ke svému cíli, otevřel Melpomaen dveře pokoje a ustoupil, aby nechal Glorfindela a Erestora projít.

Erestor už spal ve stoje. Pohyboval se automaticky a kladl nejistě jednu nohu před druhou. Glorfindel řídil Erestora k posteli, kam svého svěřence usadil. Zvedl Erestorovy nohy a vyčerpaný elf se na posteli zkroutil tak, že se ochranitelsky obtočil kolem svojí dcery.

„Hluboce usnul,“ šeptal tiše Glorfindel, který nechtěl uštvaného elfa probudit. „A stejně tak i elfátko.“

„Je to nanejvýš neobvyklé, aby cestoval elf, který pečuje o někoho tak mladého.“ Melpomaen se cítil ustaraný. „Co ho přimělo před námi na nádvoří utíkat? Zdá se, že očekával, že se na něj budeme zlobit.“

Glorfindel zamyšleně studoval Erestorovu spící siluetu. „Jsem si jistý, že dostaneme naše odpovědi, ale teď ještě ne. Je vyčerpaný a potřebuje spánek. Jakmile si odpočine a nají se slušného jídla, dozvíme se to.“

„Nespustím ho z očí,“ slíbil Melpomaen. Poradce si nemohl pomoci, ale dělal si starosti o Erestora i elfátko. Něco nebylo v pořádku a on byl odhodlaný zjistit, co vyhnalo Erestora na cestu s tak malým miminkem.

~~~

Erestor se ve spaní mimoděk usmíval. Byl v teple, pohodlí a Êl se tulila k jeho hrudi. Dokonce i ve spánku ho zasáhla pokojná vyrovnanost, která vládla v Imladris, a zajistila, že netrpěl žádnými nočními můrami.

~~~


Poznámka překladatelky: Pokud máte trochu povědomí o miminkách, asi budete mít stejné námitky jako měla Samy a koneckonců i já. Berte to tak, že tohle je AU a navíc, Êl je elfátko. Prostě elfí miminka jsou, stejně tak jako dospělí elfové, dokonalejší nežli pouzí smrtelníci :-)