Labyrintem

Nečekaná nabídka

Původní název: An Unexpected Proposal
Autorka: Belladonna Poisoning
Web:
 http://www.melethryn.net/B/anunexpectedproposal.txt
Překlad:  Pyriel
Beta-reader:  Samy
Párování:  Erestor/Glorfindel
Žánr:  Romance/humor
Rating:  slash, 12+
Varování:  žádné
Shrnutí:  Glorfindel už zase udělal hloupost. Erestor byl zase bezděčně velice špatně pochopen svým mizerným méně-než-příliš-bystrým milencem. Mohou s pomocí všestranně zasahujících Peredhelů znovu postavit vzájemný most dost pevný na to, aby zvládl poněkud důležitou ceremonii?

Prohlášení:  Náleží Tolkienovi.





Elrond stál s rukama založenýma na prsou a probodával svého senešala pohledem, který by přiměl omdlít skřeta. Glorfindel, stvořený z tužšího materiálu než Sauronovi přisluhovači, mu pohled vracel… a kýchl.

Elrond si povzdechl a podal zuboženému elfovi kapesník. „Mohu se zeptat, co přesně tě přimělo utéct ven na tři dny uprostřed zimy a pořídit si něco, co vypadá jako opravdu ohromující případ zápalu plic?“

„Myslel jsem si, že elfové nemůžou onemocnět!“ namítl Glorfindel, jehož hlas zněl, jako by měl nos ucpaný bavlnou.

„Tedy, ne, normálně ne. Naproti tomu normálně myslící elfové netráví příliš často tři dny potulováním se na mrznoucím dešti! CO JSI SI K SAKRU MYSLEL?!“

Glorfindel sebou trhnul a znovu kýchl. „Pohádal jsem se s Erestorem,“ vysvětloval, i když zahuhňal by byl přesnější výraz.

Jeho pán si složil hlavu do dlaní. „To jsem vydedukoval, vzhledem k tomu, že Erestor měl znepokojivě špatnou náladu celé ty tři dny, než jsme tě našli. Hodil po Elladanovi knihou a po Arwen kalamářem a služebné ještě musí dostat skvrny z koberce v knihovně. Nicméně to mi neposkytlo dost podrobností k tomu, abych zjistil, proč, ve jménu Valar, jsi zřejmě přišel o rozum a opustil dům uprostřed sněhové bouře.“

Glorfindel opakovaně kýchal a nepříliš působivě zahuhňal. „Nadnesl jsem záležitost obřadu spojení. Řekl mi, že je to ten nejpitomější nápad, který kdy slyšel.“

Elrond zamrkal. „Ano, umím si představit, že by mohl vyvstat problém.“

Venku se ozvala rána, těžké zadunění a dveře se rozletěly. „Ty PITOMČE!!“ zaječel Erestor. „Ty troubo, mamlasi, ty tupče, ty IDIOTE!“

Glorfindel znovu kýchl. „Taky tě moc rád vidím.“

„Ty nemanželský synu skřeta a trpasličí běhny! Ty… ty…“ Erestor přešel do trpasličtiny, protože elfí jazyk postrádal dostatek urážek k tomu, aby vhodně popsal své momentální pocity vůči Glorfindelovi. Po několika minutách verbálních urážek se vrátil k elfštině. „CO SIS K ČERTU MYSLEL?“

Glorfindel si utřel nos Elrondovým kapesníkem a pokusil se ospravedlnit svůj hazardní výlet do divočiny. „Já, uhm…“

„Ty IDIOTE!“ zopakoval znovu Erestor. Vztekle se na něj zadíval a propukl v šílený pláč. Glorfindel, pochopitelně poplašený, vydával konejšivé zvuky a nejasně utěšující gesta, ale Erestor si ničeho z toho nevšímal. „Jestli to ještě NĚKDY zase uděláš, tak TĚ ZABIJU!“ Vlepil Glorfindelovi facku a vypálil ven, pořád v pláči.

Glorfindel se žalostně podíval na Elronda. „Občas mu moc nerozumím.“

Elrond zakroutil hlavou a jízlivě navrhl, „Vysmrkej se.“

*

Arwen ani nevzhlédla, když Erestor vstoupil do knihovny a zabouchl za sebou dveře. „Přišel jsi po mně hodit další kalamář?“ zeptala se suše.

Když jí bylo odpovědí jen lapání po dechu a něco, co znělo až podezřele jako popotahování, zběžně na Erestora pohlédla a byla zaskočená, když uviděla slzy, které mu tekly po tvářích. Zbytečně zvedl ruku, aby si utřel oči, pak se mu náhle podlomila kolena a klesl na podlahu. „Erestore? Není ti něco?“

„Jsem v pořádku,“ odsekl a zoufale se pokoušel potlačit své slzy. „Jsem…“ Vzdal se, skryl svou tvář v rukách a začal opravdu vzlykat.

„Erestore!“ V Arwen se probudil její mateřský instinkt a ihned zapomněla na svou zlost, klekla si vedle něj a objala ho. „Stalo se něco zlého?“

„Nikdy ve svém životě jsem nebyl tak vystrašený,“ zašeptal Erestor. „Byl tak nemocný… a Elrond řekl, že by mohl… umřít…“

„Glorfindel je v pořádku,“ řekla konejšivě. „Je naprosto v pořádku a otec prohlásil, že do týdne nebude už ani kýchat.“

„Nemělo by se mu podařit mě takhle vystrašit!“ naříkal Erestor. „Byl jsem na něj tak rozzlobený a on pak šel a téměř se zabil a teď se na něj nemůžu zlobit, ale to všechno je JEHO VINA!“

Arwen si povzdechla. „Co udělal tentokrát?“

„Požádal mě, abych si ho vzal!“

Následovala patnáctivteřinová odmlka, kdy Arwen zpracovávala tento zřejmě do nebe volající hřích. „A ty jsi se na něj rozzlobil, protože…“

„Žili jsme spolu více než tisíc let a on mi teď nabídne manželství?“

Arwen si lehce odkašlala. „Pro elfy je to běžné, že pár let počkají, než učiní nabídku k sňatku, Erestore.“

Tisíc?“

Povzdechla si, ale ignorovala ho. „Takže v podstatě tvoje námitka proti jeho nabídce je ta, že čekal tisíciletí, než ji udělal?“

„Zvykl jsem si na náš vztah takový, jaký je,“ mumlal. „Po tisíci letech jsem raději předpokládal, že strávím zbytek svého života svobodný.“

„Lépe pozdě nežli nikdy, předpokládám… a co jsi Glorfindelovi odpověděl na jeho opožděný návrh? Jdi do Hlavní síně a ujisti se, že jsi při odchodu pořádně zabouchl dveře?“ Erestor zrudl.

Mumlal něco, co zůstalo raději nezaznamenáno. „Dobrá, tak ti tedy navrhuji, abys ho šel teď navštívit a řekl mu, že si ho vezmeš.“

„Ne, dokud se neomluví,“ prohlásil Erestor tvrdohlavě a zkřížil paže na své hrudi.

„Za co?!“

„Za to, že téměř umřel na zápal plic!“ Bezvýsledně si utíral nos hřbetem ruky. Arwen se zamračila a podala mu kapesník.

„Chováš se pošetile,“ informovala ho jasně, „ale předpokládám, že to tě nikdy předtím nezastavilo. Nabídla jsem ti svou radu; můžeš ji přijmout nebo odmítnout, je to na tobě.“

„Děkuji,“ řekl sarkasticky.

„Prosím,“ odpověděla bohorovně. „Ten kapesník si můžeš nechat,“ dodala, když se postavila. „Uvidíme se u večeře.“

*

Erestor opatrně nakoukl zpoza zárubně dveří ošetřovny. Když uviděl, že jeho milenec tvrdě spí, vplížil se dovnitř a složil svůj rozmanitý náklad. Glorfindelův oblíbený polštářek položil na postel do jeho dosahu. Plavovlasý elf zamumlal něco ve spánku, když se ta téměř zneužívaná poduška dostala do jeho rukou, a okamžitě ji pevně objal. Erestor se pokoušel potlačit úsměv, ale nepodařilo se mu to.

Na noční stolek vyrovnal několik knih a přidal kalamář, brk a haldu pergamenů. Se soustředěným výrazem věci patřičně uspořádal do esteticky příjemného seskupení a pak přidal talířek medových koláčků, Glorfindelových nejoblíbenějších.

Nakonec dokončil svou posílku a sklonil se nad blonďákem s něžně zaujatým výrazem, který samozřejmě nikdo živý ještě neviděl, a dlouho tak zůstal. Rukou jemně odhrnul měkké vlasy z Glorfindelovy tváře a zkoumal zanícené červené škrábance na jinak neposkvrněné tváři svého milence.

„Máš ránu jako holka.“

Erestor nadskočil. „Co prosím?“

Glorfindelovy oči zůstávaly zavřené. „Máš ránu jako holka, používáš nehty, ne pěst.“

Erestor se zamračil a vzdorovitě si zkřížil ruce na hrudi. „Měl bys za to být vděčný, jinak by ti teď kromě rozvinutého zápalu plic léčili ještě zlomenou čelist.“

Glorfindel se slabě uchechtl, než propukl v záchvat kašle. „To mě tak moc netrápí.“ Obrátil se na záda a podíval se přímo na Erestora. „Ještě pořád se na mě zlobíš?“

„Ano,“ odsekl Erestor.

„Ach. Takže jsme složili zbraně, dokud se nepostavím na nohy?“

„Můžeme je zase vytáhnout,“ nabídl Erestor.

„Ne, děkuji, to je naprosto v pořádku. I když musím připustit, že si v první řadě nejsem zcela jistý, proč jsme vlastně bojovali.“

Erestor se na něj zlobně zadíval. „Kvůli mimořádné netaktnosti z tvé strany.“

„Netaktnosti?“ opakoval nevěřícně Glorfindel. „Jak byla má žádost o tvou ruku netaktní?“

„ 'Ó, a mimochodem, Erestore, jestli nemáš na tohle jaro naplánováno nic naléhavého, nechtěl by sis mě vzít?' „ citoval Erestor sarkasticky. „Vždycky tak romantický, Glorfindeli. Když už jsme u toho, proč mi neobjasníš, že ačkoliv jsme byli spolu tak dlouho, neměl jsi nikdy žádnou skutečnou potřebu dát mi prsten? Nebo řádnou nabídku k sňatku?“

Glorfindel jen zíral. „Ty jsi řekl 'ne', protože jsem nebyl dost romantický?“

Erestor zůstal potichu.

„Erestore, ty-ty-ty egoistický, sobecký, chladnokrevný kuse vrrčího žrádla! Máš vůbec nějakou představu - budu přísahat na jakéhokoliv Valu se ti zlíbí, mé srdce se zastavilo ve chvíli, kdy jsi mě odmítnul! Měl jsem tě zmlátit do bezvědomí a nakrmit tebou Nazgúlova koně! Ty-“ Glorfindel se zlomil v záchvatu kašle. Po téměř minutě nepřetržitého chrchlání a lapání po dechu se Erestor posadil na postel, zvednul svého milence proti sobě a hladil ho po zádech, aby jeho záchvat zklidnil.

„Ššš, jsi ještě nemocný. Projednáme to, až ti bude líp.“

Glorfindel se odtáhl a vztekle pohlédl na svého zaraženého milence. „Promluvíme si o tom TEĎ, Erestore. Nevím, co si myslíš ty, ale mě netěší, když se mi někdo vysměje a pak úplně odmítne mou nabídku k sňatku. Já tě miluju, ty idiote.“

Erestor zamrkal. „Já to vím. V tom není problém.“

„Tak v čem k čertu je problém?“

„Já nehodlám být jen tvoje ženuška v pozadí!“ Erestor vybuchl v nečekaném hněvu. „Nebudu tvoje manželka, nebudu tvůj mazlíček… už tak je dost špatné, že kdokoliv se dívá na nás dva, tak si myslí, že jsem tvoje milenka - nestojím o to, abys mě blahosklonně pohladil po hlavě a vzal si mě! Jsem tvůj milenec, Glorfindeli a, zatraceně, jsem tvůj partner. Bereš mě jako samozřejmost, a proto to dělají i všichni ostatní, a kdykoliv se pokusím vytvořit si svůj vlastní prostor, ty a každý další elf v tomhle celém zatraceném údolí potřásáte hlavou a mumláte něco o 'tom období v měsíci'. Dokud zůstanu malou fešandou po tvém boku, mám přinejmenším nějakou svobodu dělat, co chci já. Nejsem bojovník a nejsem voják, ale jenom proto, že jsem učenec, nejsem ti o nic méně roven a nechci, aby mě brali jako tvého malého, rozkošného, oblíbeného poradce!“

Glorfindel dokázal jenom sedět, s ochablou čelistí, ohromený zlobou v hlase svého milence. „Kdo ti řekl něco takového? Já ho zabiju!“

„Už to zase děláš!“ štěkl Erestor. „Pokaždé předpokládáš, že já pro sebe nemůžu nic udělat, pokaždé se mě pokoušíš zabalit do hedvábí a chránit mě před světem, udělat ze mě něco menšího než jsi ty, a to nenávidím! Umím se o sebe postarat sám!“

„Ale… Já se o tebe starám rád.“

„Pak jsi měl požádat o ruku jednu těch šesti tuctů šíleně do tebe zamilovaných princezen, ne mě,“ prohlásil rozhodně Erestor a obrátil se k odchodu. Když se zastavil ve dveřích a obrátil se, zhrozil se, když viděl svého milence v záplavě slz. „Glorfindeli?“

„Neopouštěj mě,“ zalykal se. „Prosím, Erestore, neopouštěj mě, neunesl bych to, udělám cokoliv, jenom mě neopouštěj!“

Erestorův výraz se ze znepokojeného změnil na zděšený, když spěchal zpátky ke Glorfindelovi a pevně ho objal. „Já tě neopustím, opravdu, opravdu ne. Slibuju. Já tě miluju, ty troubo.“

„Slibuješ?“ ujišťoval se Glorfindel, hlas nejistě váhající.

„Samozřejmě, že slibuju. Už jsem ti to řekl.“ Políbil laskavě vršek Glorfindelovy zlaté hlavy. „Už neplač, trápí mě to. Ty přece nikdy nepláčeš.“

„Omlouvám se; nemůžu za to, dostal jsem strach. Erestore, opravdu mě to mrzí. Nikdy jsem v tobě nechtěl vyvolávat pocity méněcennosti nebo neschopnosti nebo něco takového. Já se s tebou nepokoušel jednat jako s ženou.“

Erestor si ho k sobě konejšivě přitiskl. „Já vím, srdíčko moje, já vím. To vůbec není tvoje chyba. Prosím, přestaneš plakat?“

Glorfindel popotahoval. „Zkusím to.“

„Šššš, teď klid. Jdi spát.“

Glorfindel popadl Erestorovo zápěstí. „Neodejdeš?“

Erestor se usmál. „Neodejdu.“

*

Elrond potichu vstoupil do Glorfindelova pokoje v Domě uzdravování, aby nerušil spánek pomalu se uzdravujícího válečníka. Na jeho rtech se objevil malý úsměv, když si všiml Glorfindelova společníka v posteli, který také tvrdě spal. Erestor si pro samé starosti od Glorfindelova útěku z Posledního domáckého domu do vážné plískanice neodpočinul, proto nebyl Elrond překvapený, že se ani nepohnul.

Když Elrond přikročil blíž, aby zkontroloval stav svého pacienta, zpozoroval na Glorfindelově tváři stopy po prolitých slzách i to, jak neobvykle pevně svíral paže, které kolem něj Erestor ovinul. Zato tmavovlasý učenec vypadal spokojeně se svým umíněným milencem bezpečně schouleným ve svém náručí, vršek plavé hlavy zastrčený pod svou bradou.

Elrond zakroutil hlavou a pro sebe se zasmál. Erestor a Glorfindel byli bez pochyby ten nejpodivnější pár v údolí, ale také nesporně ten nejzábavnější.

*

„Glorfindeli? Miláčku, vzbuď se. Je čas na večeři.“ Glorfindel něco nezřetelného zamumlal a přitiskl se blíž k Erestorovi.

„Glorfindeli, myslím to vážně. Vstávej.“

„Ne.“

„Glorfindeli!“ Erestor podrážděně protočil oči. „Mám hlad. Slez ze mě.“

„Hmmm… taky mám hlad…“

„Ách… GLORFINDELI!“ Erestor bezvýsledně strčil do svého milence. „Můj krk není k jídlu! Přestaň mě ohlodávat!“

„Chutnáš dobře…“

„Děkuji ti, ale já chci pořádné jídlo a jestli zaviníš, že zmeškám ještě jedno jídlo, přestěhuju se do knihovny.“

Glorfindel se s povzdechem posadil a ospale si promnul oči. „Vydírání je nezákonné.“

Erestor se sladce usmál a sklonil se, aby zlíbal linii Glorfindelovy čelisti. „Co je to malé vydírání mezi přáteli?“ Když dosáhl Glorfindelova ušního lalůčku a zakousl se, Glorfindel vyjekl. „Teď vstaň, ty lenochu.“

Blonďák vylezl z postele, belhal se z pokoje a při tom si mumlal: „Tyrane.“

Erestor se uchechtl. „Týrám tě, protože mi na tobě záleží.“ Jeho paže sklouzla kolem Glorfindelova pasu, aby ho přidržoval na cestě dolů chodbami do Velké síně.

Konverzace se zastavila, když ti dva vstoupili do Síně. Glorfindel se mírně červenal, když mu Erestor pomáhal usadit se na jeho židli a pak se posadil vedle něj. „Vidím, že se cítíš lépe, Glorfindeli,“ komentoval to Elrond pobaveně.

Glorfindel vážně přikývl. „Díky tvé nanejvýš znamenité péči, můj pane.“

Když se řeč v Síni zase rozproudila, Elrond dodal: „A uvidím už brzo prsten na tvém prstu, Erestore?“ Glorfindel sebou trhnul a připravil se na děsivou všeničící bouři Erestorova výbuchu vzteku.

„Vlastně teď, když jsi nakousl tuto záležitost, chci udělat prohlášení,“ odpověděl Erestor. Postavil se.

„Jsem si jistý, že všechny klepny v publiku si všimly, že Glorfindel a já jsme spolu už několik staletí. Jelikož Glorfindel jako zázrakem unikl smrti - už zase - zdá se, že se ho pro dohlednou dobu nezbavím.“ Počkal, až se smích utiší, a pak pokračoval. „Nenapadá mě vhodnější doba, kdy učinit toto uspořádání oficiálním.“ Obrátil se a klekl si na jedno koleno před Glorfindelem, který na něj zíral v naprostém šoku. „Miluji tě, Glorfindeli. Nikdy tě nepřestanu milovat a nikdy tě neopustím. Vezmeš si mě?“

V síni zavládlo hluboké ticho, když se Glorfindel a Erestor na sebe zadívali, Erestor nervózně, Glorfindel ztuhlý překvapením.

„No co myslíš?“ zeptal se nakonec Glorfindel, vyskočil, přitáhl si Erestora k sobě a před celou dvoranou ho vášnivě políbil. Odtáhl se jenom na tak dlouho, aby dodal: „Taky tě miluju, ty hlupáčku. Samozřejmě, že si tě vezmu.“

KONEC